Tokyo má kolem slabých 13 miliónů obyvatel, a ve skutečnosti je konglomerací mnoha blízkých měst, které rostly, rostly, až se spojily v jeden masivní celek. Je možná rozlehlé, ale kvůli ceně a vzácnosti půdy je zejméně velice *vysoké*. Ve většině hotelů se chodíte otočit na chodbu.
Naše zážitky v něm začly zjištěním, že i když na sebe vystříkame celou plechovku deodorantu, pocení a jeho nežádoucí účinky to oddálí možná tak na 5 nanosekund. A to už dle knížky "Strach a chvění" víme, že pocení se je v Japonsku takřka trestné, možná něco mezi vraždou a mětím nevyžehlenou košili. Zatímco náš pochod vypadal asi jako cesta zoufalých upírů za bílého dne, plánující svou cestu dle množství ostrůvků stínu možnosti přeběhnout nebezpečné sluneční zóny mezi nimi, kolem nás se samozřejmě nerušeně procházeli Japonci v plné polní - tedy v černých kvádrech a dlouhých kalhotách - jistě si pomýšlející své o kvalitě našeho evropského genetického fondu.
První zastávka s naší japonskou průvodkyní Makiko (díky, Péťo) byla v nově postavené vyšší škole, která byla skutečně *vyšší* než skoro všechny budovy okolo. Aspoň se pak člověk nesplete. Hned si s námi začly povídat místní učitelky, jejichž byla naší průvodkyně součástí, a dozvěděli jsme, že máme štěstí - letošní podzim je prý nejtepleji za poslední století. Naše radost byla bezbřehá J
Jelikož jsme potřebovali konečně koupit adaptér na zásuvky, učitelky se shodly, že pro nás je určitě nejvhodnější Akihabara - ráj všech japonských počítačových geeků a animefilů. Mimo obrovské, 10ti patrové obchody se tam prodává elektronika i třeba přímo na ulici - zatímco u nás si na tržnici koupíte maximálně třeba tak něco na sebe, tady si koupíte třeba nejnovější mobil, co do Evropy přijde za 5 let. V Akihabaře se prodává jenom elektronika. Pokud chcete něco nedigitálního, například jídlo, budete muset zajít na vařené mikročipy v silikonové omáčce.
Následovala čtvrť Asakusa, doména původní architektury a pravého trhovnictví s tradičními věcmi jako jsou vějíře, jídelní hůlky, kimona, yukaty a sto osmdesát tisíc různých věcí pro štěstí, kterými jsou Japonci vskutku posedlí (dnes jsme viděli kněze nekomu požehnávat auto). Zde jsme poprvé okusili tradiční japonské jídlo - udon - a dle očekávání způsobili veřejné pohoršení - přesněji já. Udon je druh nudlí, kterých je v Japonsku nepřeberné množství; další možnosti jsou například soba či také rámen (známe z lahodných čínských polévek). Vybral jsem si něco, co se dle menu sestávalo ze "studené polévky" a udon nudlí. Venku obrovské horko, studená polévka zněla dobře! Pustil jsem se do ni - byla sice docela silně slaná, nicméně stále slušná a velice osvěžující! Následovaly nudle...hmm, úplně bez chuti. Nojo, na to si bude muset člověk asi zvyknout.
V tom se na mě podívala Makiko s mixem pobavení a hrůzy v očích, že proč jím ty nudle jen tak. Aha, pomyslel jsem si, a začal si na ně dávat silně pálivé cosi, co nám k tomu naservírovali. Její pohled to ovšem nijak neovlivnilo, spíš intenzitu hrůzy ještě lehce umocnilo. Poradila mi, že je mám namáčet do té omáčky, co jsem dostal v misce vedle nudlí. Aha, pomyslel jsem si, a pokoušel se takovou misku najít...ale žádná nebyla, jedině ta prázdná od "polévky". Od...."polévky". Aha, a sakra. "Polévka" byla ve skutečnosti omáčka na ochucení nudlí. Ups. Level 100 faux paux. Barbaři přijeli na dávný východ. Naštěstí bylo vše pochopeno s humorem a dokonce byla barbarovi přinesena i nová, náhradní omáčka, aby okusil, jak to má chutnat doopravdy. Nebylo to pak zdaleka špatné! J
Žádné komentáře:
Okomentovat