Cesta (Deirh)

Napjaté očekávání.  Netrpělivost. Pochutnání si v letadle. Horko. Nadšení z Dubajského letiště. Vzpomínka na hrůzu v Ammánu. Rychlé ubíhání času. Unavení se v letadle. První komunikace v japonštině. Nadšení z ochoty spolucestující. Podezřívaví imigrační úředníci. HORKO jaké jsem nezažil. Propocené ploužení se do hotelu. Arktická klimatizace, úžas nad krásou prostředí. Vrcholná únava a bezesná noc.

To by byl první den v kostce pro TLDR lidi, co nečtou dlouhé statě. Pro ty ostatní si to probereme i o něco blíže :)

Emirates Air rozhodně mile překvapily. Letadla nebyla zahalena v burce, jako předkrm jsme nedostávali korán, a vůbec celé letadlo bylo velice slušně vybaveno jako bonus i vlastní monitory na sledování cesty a případně i filmů. A okénko na sledování opětovného pokusu přístát v Dubaji, když se to napoprvé nepodařilo J.

Při mezipřistání v Dubaji jsme si všimli údaje, že venku je 38 stupňů. Jelikož byla právě půlnoc, nechtěli jsme tomu číslu věřit....přece v noci musí být daleko chladněji, že, to asi musí být nějaká denní teplota, že, přece kolik by jinak muselo být přes den, to není možné...

...po vystoupení jsme pochopili, že to možné je, a to, kolik je přes den, nebudeme chtít radši zjišťovat. Ano, bylo venku slíbených 38, ve dne tu k dělání pizzy nejspíš ani nepotřebují troubu. Kdyby v tu chvíli na nás pustili tryskové motory letadla, měli bychom to nejspíše jako chladivý větřík. Po vstupu do prostor letiště jsme ovšem tyto pocity okamžitě pustili z hlavy; letiště bylo vskutku epické. Neviděl jsem nikdy nic většího. Mnoho pater nad sebou, nekončící, širokánské chodby plné lidí a obchodů (a to i v půlnoční hodinu), opulentní, bohatá architektura, naznačující, že tady opravdu o peníze není nouze – a kdyby byla, vylovíme jen o trochu víc ropy a stejně si tu postavíme vodopády a palmy přímo v letišti. Vřele doporučuju – dokonce k našemu překvapení tam i nejsou ceny ve srovnání s Čechy nijak drahé (a to už vůbec nemluvím o české Ruzyni - tam jsme si mohli dát Espresso za pouhých 110 korun!).

Pokročme ale směrem k naší destinaci. Po odbavení na nás čekala horda japonských cestujících, pár bílých dredařských dobrodruhů, a kolosální Boeing 777. V hale jsme si sedli, provokativně si otevřeli knížky o japonštině a začali ji nahlas probírat. Čím více jsme pokračovali, tím méně byly japonské slečny sedící naproti schopny odolávat tomu se nám smát (zatím potichu), upřímně naší snahou pobaveny. A když Zulda odpověděl na jeden z mých komentářů „Baka yarou!“ (v překladu nejblíže asi „ty debile!“ J), jejich typicky japonské sebeovládání se jim již finálně podlomilo a šly do kolen J

V letadle jsme seděli mezi dvěma Japonkami. Chystajíc si vyzkoušet schopnost konverzovat, přemýšlel jsem, jak nezávazně navázat hovor. Zatím naší přítomnost obě Japonky naprosto ignorovaly. Hmm...jak na to? Inu, všimnul jsem si po chvíli, že v prospektech od Emirates je i jedna strana japonsky. Ha, to je ono! Snaha pokusit se pár vět tichým hlasem přečíst Japonku instantně aktivovalo ze spánku, jelikož gaijini (cizinci) mluvící (byť jen trochu) japonsky je věc příliš divná, než aby mohla být součástí i jakéhokoliv i hodně fantastického snu. Zjistili jsme, že se právě vrací z cesty Transsibiřskou magistrálou, 7 dní napříč Ruskem. Cože, Japonka, Ruskem, sama? Vážně. Následně nám ochotně vymyslela cestu z letiště do našeho hotelu a, pro Evropana neuvěřitelně, zde naprosto očekávatelně, počkala na nás dalších 15 minut, co jsme vyřizovali imigraci, jen aby se ujistila, že jdeme správně. Vítejme v Japonsku (mimochodem, imigrační úředníci byli ale správně podezřívaví. „Ano, máme tu i nějaké kamarády...“ „NĚJAKÉ kamarády?“. „No...tohodle jsme potkali v Praze a....“ „Hmm, hmm, dobře...“ Zuldu si tam nechali snad 5 minut, protože nedokázal správně vyslovit slovo "ryokan" J).

Hned na to nás ovšem čekalo něco zajímavě nejaponského, čemuž doteď máme problém uvěřit. Koupili jsme si jízdenky do Tokya skrz linku „Skyliner“ a bylo nám řečeno, že jede v 18:39. V 18:38 na nástupiště přijel vlak s hrdým jménem „Sky Access“. Hmm...nevypadal úplně, jako ten na prospektu, ale Skyliner vs. Sky Access...podezřele podobné (japonci stejně neumí anglicky), navíc takřka přesně v dobu, kterou máme napsanou...podívali jsme se na sebe a usoudili, že přece za 30 sekund nemůže jet nějaký další, jiný, a nastoupili. Chyba! Chyba, která nám byla dána najevo krásně zlomyslně a okatě – hned na další stanici jsme zastavili, bylo zahlášeno něco o 15ti minutách čekání a za pár minut kolem nás vesele zasvištěl plnou rychlostí ten pravý Skyliner. Cože? Jel snad pozdě!? Pozdě v Japonsku?!? Nesmysl, asi nám někdo musel přidat do jídla lysohlávky. Už jsme pochválili jídlo Emirátů? Doporučujeme J

Říkal jsem už něco o teplotě v Dubaji? Tak po zkušenosti s Tokijem bych si do Emirátů přibalil svetr a lopatu na postavení si iglů. Tady je to něco mezi Danteho peklem a povrchem Slunce, vlhkost vzduchu přibližně mezi 300 až miliónem procent. Šli jsme asi 10 minut a během toho měli pocit, že jsme s karavanou velbloudů přešli Saharu a následně přeplavali s kufrem na zádech Tichý oceán. Začali jsme pochybovat, že život v Japonsku je na stejné bázi jako jinde na planetě Zemi, a že zatímco my jsme prý složeni z 90% vody, oni budou z 90% Slunce a 10% natto (to je pokrm oblíbený exkluzivně v Japonsku - vzhledem připomíná shnilé fazole naložené ve vodě z bažiny, chutí prý kyselinu z tužkových baterií. Všichni Japonci to milují, gaijini na to umírají.)

A tímto se už blížíme k závěru našeho dne. O tom, jak jsme dorazili do ryokanu a o tom, jak jakýkoliv mnou zakoupený nápoj chutnal jako pohankový čaj (zatímco si Zulda vychutnával džusy a limonády) se dozvíte přístě J