Zážitek jménem Onsen

Hluboká noc. Onsen nad námi. Na vrcholu se tyčící jak nějaký evropský hrad (tady se prakticky žádné nedochovaly – dřevo se neukázalo jako optimální materiál pro pozdější generace). Vstoupili jsme do ráje.

Nejdříve nám přinesli na výběr yukaty (róby). Mnoho barev a vzorů.  Pravý samurajský pocit. To do doby, než nám s omluvami přišel steward vysvětlit, že nás nechal vybrat si ženské obi (pásy). Pravý pocit blbých cizinců :´)

Prohlídka rozlehlé budovy onsenu. Japonská dřevěná architektura, jsme v sedmém nebi. Zde místo na popíjení saké. Zde místo na čaj, čaje i zákusky jsou připraveny. Zde promítačka s plátnem o uhlopříčce aspoň kilometr. Rozsáhlá nabídka filmů pro případné znuděné hosty – nikdo se nedívá, lázeňská část evidentně vše přebíjí. Další patro, dlouhá, krásná chodba, konečně naše místnost. Typické spaní na zemi, tradičně zařízená, prostorná nádhera. Jsme v sedmém nebi, Japonsko z knížek z 19.století zde před námi, v materiální podobě (nad HD promítačkou rádi přimhouříme oko – či klidně obě).

Vejdeme do svého pokoje. Na stole kvalitní čaj. Několik japonských sladkostí. Popijeme, pojíme, libujeme si ve výhledu z okna. Na japonskou zahradu, jak jinak. V koupelně je ve všechno. Od kartáčku po holení. Mohli jsme přijít klidně nazí a stejně mít vše. Neztrácíme dále čas – hurá do lázní!

První obrovská místnost. Jsme tu sami. Mnoho umyvadel, ještě více vonných olejů. Všechno odložíme, nazí pokračujeme. Pocit jako ve starém Římě. Byť jsme tam nebyli. Druhá místnost, sprchy, horké bazény. Umyjeme se, a jdeme dál. Pravý ráj čeká venku. Vyjdeme do měsíční noci, jdeme cestou mezi stromy, blížíme se venkovní lázni. Ponoříme se do horké vody a zíráme na měsíc. Dokonalost má nové jméno. Když nám začne být horko, vyjdeme z vody a studujeme hvězdy. Následně se opřeme o bambusovou stěnu a shlížíme na údolí. Mezi stromy prosvítá světlo vesnice, ze svahu vidíme celé pohoří. Lesy kam se podíváme. Hluboké ticho. Odebíráme se ponořit zpět do vody, již teď si vědomi, že tento zážitek nikdy nezapomeneme.

Teprve po probuzení jsme schopni opět mluvit v rozvitých větách v(^_^)V* . V noci jsme koupel ještě několikrát opakovali, až do bytí vyhnáni půlnočním měněním stráží, obnášejícím zejména změněním mužské části za ženskou a naopak. Ráno se dozvídáme spoustu zajímavých reálií – že například v minulosti byla mezi mužskou a ženskou částí ve zdi díra, zamýšlená k podávání si mýdla mezi rodinnými příslušníky, jelikož mýdlo bylo tehdy drahé. Když se místo podávání mýdla začlo špehýrky používat k pro muže zajímavějším účelům, bylo od praktiky díry upuštěno, a mýdlo už musel mít každý své  J

* protože Japonci jinak vypadají, mají samozřejmě i jiné smajlíky!

O snídani by se dal také napsat román, ale postačí, myslím, skrz fotky ukázat, že byla v podobném duchu epiky jako naše večerní koupel. Zajímavostí byly zejména miniaturní keramické misky s horkými uhlíky, nad kterými se dalo si dodatečně ohřát až opéct, dle libosti, jakoukoliv z vybraných ingrediencí. Nikdy bych nevěřil, jak skrz to dokáže chutnat i „obyčejná“ vaječná omeleta.

Zpět jsme jeli s pocitem, že právě jsme tu v Japonsku viděli všechno, co jsme si kdy mohli přát, a naše cesta je již tímto samotným naplněna. Ale to bych předbíhal, jelikož jsme jeli zpět opět v pravém japonském stylu: nejdříve nám na recepci udělali zelený čaj, a následně, když jsem si chtěl vyfotit zahrádku, nám majitel ochotně udělal celou prohlídku, ukazujíc své zlaté rybičky a želvy při vyprávění historie toho, jak k nim přišel. Zatímco si vše prohlížíme, dál konverzuje s Hitomi, až je nám v nějakém bodě nabídnuto, že nás odveze zpět na vlakové nádraží. Radostně přijímáme a vydáváme se na cestu. Stejně jako předchozí den stráví celou cestu konverzací s Hitomi, z které chytáme jen útržky, ale jedno je nám brzo jasné – její kouzlo osobnosti nutí dělat lidi kolem velké věci. Situace totiž ještě graduje - po zjištění, že další vlak jede až za hodinu, je nám nabídnuto, že nám majitel-průvodce ukáže ještě blízký buddhistický chrám – přece nebudeme zbytečně čekat na nádraží! Zastavujeme u chrámu a po zjištění nepřítomnosti správce nás do něj uvede sám, lehce se s ním i pobavím o buddhismu skrz svou zkušenost s Indií (z čehož následně Hitomi usoudí, že toto musí být příští zemí, kterou chce navštívit, a já se jí zoufale snažim vysvětlit, že to by pro Japonce byla opravdu krutá zkušenost  - a pro Japonku zejména ^_^ ), a celou dobu nepřestáváme vycházet z údivu, jak člověk úplně cizí nám může chtít věnovat tolik svého času.

Zde to jistě již vypadá, že jsem na výplatní pásce japonské vlády, takže v pokusu zastavit již jistě započaté vyšetřování kontrarozvědky proud superlativů radši rychle ukončím. Jen poslední kódovaná zpráva: navždy budeme vděční Hitomi, která s námi nejem byla ochotna být nepřetržitě celý víkend, a která nejen všechna tato odlehlá, nevšední místa sama navrhla, ale která jestě také skálopevně trvala na tom, že nás do onsenu oba zve, nenechajíc nás byť jen zjistit, kolik tento zážitek stojí (asi bychom do konce pobytu jedli rohlíky). Volit zpětně, i ty rohlíky by za to asi stály. Poslední zpráva pro spolu-konspirátory: 仁美さん, この恩を絶対に忘れません！

Konec reklamního bloku japonského ministerstva turismu. Pokračovat budeme dalšími pořady, které se budou alespoň snažit i o špetku objektivity J