Přirodní intermezzo

Japonsko má dvě tváře. Většina zná zejména tu moderní, přetechnizovanou. Plnou obrovských měst plných obrovských budov, mobilů nahrazujích počítače, bezdrátového Internetu kvality našeho UPC, a také práce v kolosálních korporacích od rozbřesku do noci, povinné účasti na "dobrovolných" firemních večírcích, pravidelného se zpití se němoty a stežování si placené společnici na náročnost tohoto života.

Tradiční tvář tomuto stále více ustupuje. Již dávno se Japonci neprocházejí po ulici v kimonech a yukatách, nescházejí se usrkávat čaj na čajové obřady a mnoho z jejich izolované a unikátní kultury bylo obětováno technologickému pokroku evropského stylu. Nicméně mimo města stále přežívá. Tam jsme se nyní vypravili a zažili neuvěřitelný víkend, na který budeme ještě pár století vzpomínat.

Poprvé po dvou týdnech jsme opustili trať shinkansenů a vydali se do končin, kam jezdí jen "obyčejná" železnice. Ta, vedoucí mezi městečky a vesnicemi, docela již i připomínala to, co si pod železnicí představí průměrný našinec. Jen všude kolem jsou obrovské kopce, který by našinec bez váhání označil za hory - úhel jejich stoupání nezřídka připomíná Mt. Everest. Všechny jsou zalesněné, utvářející obraz Japonska jakožto země malebné, nedotčené přírody, ruku v ruce s hypermoderními aglomeracemi o pár kilometrů vedle. Jeden by to mohl přisuzovat jejich přírodnímu náboženství "šintó", uctívající každý element přírody jakožto božstvo, které ovlivňuje jejich každodenní život, a kterým na mnoha místech staví malé dřevěné domky, donášejí jim pravidelně jejich oblíbené jídlo, oblékají jejich sošky a podobné zvyky.

Pragmatičtější vysvětletlení ovšem je, že Japonsko, nacházející se na střetu hned několika litosférických desek, prostě mělo opravdu smůlu na terén. Rovnou půdu tu člověk hledá lupou, a velké části měst jsou postaveny i pod zemí (ano, Neo-Tokyo z anime! :). Každý decimetr půdy je tu již zastavěn až po úroveň mraků a co zbývá jsou jen všechny ty hory, kam by bagr museli vozit vrtulníkem - tedy tak 80% rozlohy celého Japonska. Není divu, že jsou tu tak posedlí recyklací a obyčejný koš je tu tak jeden na deset kilometrů čtverečních - ono když k povinné výbavě dřevorubce patří padák a kyslíková maska, holt se ten papír trochu prodraží.

Tož, tímto jsem se úspěšně vůbec nedostal k tomu, co jsme zažili, ale alespoň jsme probali kopce do hloubky i do výšky a šířky - a to se počítá :) Brzy bude pokračování.