Prvním velkým zážitkem byla malebná vesnička Tsumago, od Nagoyi co by titán kamenem dohodil. Z Shinkansenu jsme přesedli na vlak. Z vlaku jsme přesedli na lokálku. Z lokálky jsme přesedli na lokální lokálku. A pak jsme dokonce popojeli chvíli taxíkem*, jelikož lokálně lokální bus jezdí tak dvakrát do roka (a to jen pokud je přestupný).
*Navzdory pražským zkušenostem zdejší taxislužby neovládá místní mafie (správné slovo: yakuza), a mají dokonce rozumné nejen ceny, ale i zjevy.
Na vesničce bylo speciálního to, že byla sama o sobě rezervací ze starých dob, a všechny domy byly původní dřevěné architektury v nezměnené podobě. Byla zhmotněním představ samurajského Japonska feudálních dob, kompletně i se stařečky ve slamácích obsluhující malé obchůdky, na které se volalo jedině "strejdo". Dozvěděli jsme se, že vesnička leží na starodávné klíčové cestě z Eda (dnešní Tokyo) do Kyota (dnešní... Kyoto!), což byly nejdůležitější města slavné éry Edo (kolem 1600 - 1870). Jelikož tehdejší vládci byli zvaní* i s celými rodinami strávit každý druhý rok v císařském paláci v Kyótě, a neměli ještě shinkanseny, kterými by tam zajeli, jednalo se o nejfrekventovanější a zároveň i nejhonosnější cestu té doby. Cesta se jmenuje Tokaidó a má skromných 514km. A jelikož vládci na ní trávili víc času, než dnešní 3 hodiny, vzniklo 53 "stanic" s ryokany pro putující lordy, poskytující jim náležité pohodlí a prostory pro jejich meditaci. My jsme jeden z nich viděli a byla to nádhera k pohledání. Zdaleka ne tak opulentní jako naše evropské zámky, ale krása v jednoduchosti, pojaponsku, a integrováno do přírody. Hned se nám zachtělo být těmi lordy. Nikoliv naposledy.
* "pozvání" shogunem se rovná bytí o hlavu (a střeva, viz: seppuku) kratší v případě odmítnutí. Nešlo o žádnou pohostinnost císaře či shoguna - naopak, účel byl jim vždy připomenout, jak jsou mimo své pevnosti zranitelní, a mít lepší možnost odhalit a ztrestat případné konspirace. Byli tam tak trochu nedobrovolnými rukojmími.
Zde začala také naše největší cesta do hlubin japonské pohostinnosti. Hitomi nás totiž chtěla vzít na přespání do onsenu, což je slovo pro tradiční japonské lázně (a lázní jsou Japonci naprostými mistry). Takovéto lázně se nachází všude, kde vyvěrá nějaký horký pramen - což vzhledem k nemalé vulkanické aktivitě na ostrovech z nich dělá pravou lázeňskou velmoc. Jenže ve vesničce Tsumago zrovna žádné prameny nebyly.
Na turistických informacích nám starosta ochotně našel onseny z přilehlých vesnic (rozuměj - hor), ale stejně ochotně nás pozval na večerní vesnický festival (matsuri) ve Tsumagu, konající se jednou do roka - takže samozřejmě dnes. Doprava mezi vesnicemi vkusně končí hodinu před zahájením matsuri, hm. Byli jsme před nelehkou volbou, co z toho obětovat. Onsen, matsuri? Přemýšleli jsme, a zatím se Hitomi bavila svým typicky odzbrojujícím způsobem se starostou. Ani jsme se nestihli rozhodnout a starosta nám nabídl, že nám půjčí na cestu kola, abychom mohli stihnout oboje. Wow, milé! To ovšem, jak jsme poznali později, nebylo zdaleka vše.
Festival byl skrovně malý a milý - z asi 50ti přítomných lidí bylo celých 20 performujících. Dohromady to byla jistě větší část celé vesnice. Ukázali nám své rituální představení s tančícím tygrem (prý jen v této vesnici), zdejší mistr zahrál na bambusové píšťaly (zvuk, který spoustě Evropanů příjde jako "on hraje falešně"!) a následně nás všechny naverbovali na společné se naučení a zatančení jiného tance pro všechny, na jehož jméno si už nevzpomenu. Každopádně panovala skvělá, přátelská atmosféra, a pro těch pár gaijinů (cizinců) jako jsme byli my a ještě asi 2 další páry, ubytované ve vesnici, dokonce jedna mladá dívka většinu věcí oficiálně překládala do angličtiny. Do perfektní angličtiny. Jak k ní přišla v zemi, kde většina lidí minutu musí přemýšlet jen aby řeklo "Hello", to nám bohužel zůstalo tajemstvím.
Nyní se nám náš zachránce nabídl, že nás do onsenu klidně odveze autem. Jen tak, neuvěřitelné. Mělo to být koly na slabou hodinku, ale jelikož už byla černočerná tma a my ještě měli s sebou zavazadla, nadšeně jsme přijali. A každou minutu, co jsme jeli, jsme v duchu za tuto nabídku děkovali na kolenou. Autem jsme totiž jeli asi půl hodiny, z kopce do kopce, spíše to tedy vypadalo na do kopce a pak, pro změnu, do vedlejšího kopce. Vlastně spíš rovnou na vrchol hory. Pro Japonce, cyklo-fily (po městě člověk vždy může vidět aspon 10 cyklistů), je asi taková večerní 20km projížďka po serpentinách na Mt.Blanc jen příjemným zakončením dne a lehkým protáhnutím si svalů, my jsme ovšem se Zuldou unisono usoudili, že bychom dojeli možná tak ráno, a to jen, pokud bychom neskončili někde spadlí na úpatí hory.
Na turistických informacích nám starosta ochotně našel onseny z přilehlých vesnic (rozuměj - hor), ale stejně ochotně nás pozval na večerní vesnický festival (matsuri) ve Tsumagu, konající se jednou do roka - takže samozřejmě dnes. Doprava mezi vesnicemi vkusně končí hodinu před zahájením matsuri, hm. Byli jsme před nelehkou volbou, co z toho obětovat. Onsen, matsuri? Přemýšleli jsme, a zatím se Hitomi bavila svým typicky odzbrojujícím způsobem se starostou. Ani jsme se nestihli rozhodnout a starosta nám nabídl, že nám půjčí na cestu kola, abychom mohli stihnout oboje. Wow, milé! To ovšem, jak jsme poznali později, nebylo zdaleka vše.
Festival byl skrovně malý a milý - z asi 50ti přítomných lidí bylo celých 20 performujících. Dohromady to byla jistě větší část celé vesnice. Ukázali nám své rituální představení s tančícím tygrem (prý jen v této vesnici), zdejší mistr zahrál na bambusové píšťaly (zvuk, který spoustě Evropanů příjde jako "on hraje falešně"!) a následně nás všechny naverbovali na společné se naučení a zatančení jiného tance pro všechny, na jehož jméno si už nevzpomenu. Každopádně panovala skvělá, přátelská atmosféra, a pro těch pár gaijinů (cizinců) jako jsme byli my a ještě asi 2 další páry, ubytované ve vesnici, dokonce jedna mladá dívka většinu věcí oficiálně překládala do angličtiny. Do perfektní angličtiny. Jak k ní přišla v zemi, kde většina lidí minutu musí přemýšlet jen aby řeklo "Hello", to nám bohužel zůstalo tajemstvím.
Nyní se nám náš zachránce nabídl, že nás do onsenu klidně odveze autem. Jen tak, neuvěřitelné. Mělo to být koly na slabou hodinku, ale jelikož už byla černočerná tma a my ještě měli s sebou zavazadla, nadšeně jsme přijali. A každou minutu, co jsme jeli, jsme v duchu za tuto nabídku děkovali na kolenou. Autem jsme totiž jeli asi půl hodiny, z kopce do kopce, spíše to tedy vypadalo na do kopce a pak, pro změnu, do vedlejšího kopce. Vlastně spíš rovnou na vrchol hory. Pro Japonce, cyklo-fily (po městě člověk vždy může vidět aspon 10 cyklistů), je asi taková večerní 20km projížďka po serpentinách na Mt.Blanc jen příjemným zakončením dne a lehkým protáhnutím si svalů, my jsme ovšem se Zuldou unisono usoudili, že bychom dojeli možná tak ráno, a to jen, pokud bychom neskončili někde spadlí na úpatí hory.
Dojeli jsme do nečeho, co se dá popsat asi jen jako lázně našich snů. Ale protože to chci popsat lépe, můžete mě již teď začít jít proklínat za to, že si to nechám až do následujícího postu :)
Žádné komentáře:
Okomentovat