Návrat

Vypadá to, že jsme v sobotu úspěšně dorazili zpět do Čech. Vlastně to tak je. A ohlédneme-li se za posledním měsícem, kulturní šok na nás nakonec nečekal tak úplně v Japonsku. Spíše v Čechách. V první konfrontaci s nevrlým celníkem, v prvním nákupu u znuděných prodavaček. Ale máme na to geny a brzo to zase zvládneme ;-)

Přivezl jsem si s sebou ještě kolem tisíce nezpracovaných fotek, tento blog zde tedy ještě nekončí. Protřídění a zpracování fotek mi zabere ještě několik týdnů, během kterých se také pokusím napsat i o dalších aspektech a podivnostech japonské kultury. Počítám, že fotky zvládnou připomenout ještě mnoho. Jakmile bude zpracováno vše, plánuju naší expedici završit přednáškou s promítáním - kdo by měl zájem o účast (předbežně za 3 týdny), kontaktujte mě libovolným způsobem (Facebook, ICQ, komentář zde).

Jedna příjemná změna je nemuset se chodit otočit na chodbu. Jedna z nepříjemných je místní zima a šero i za bílého (dobře, "šerého") dne. Hurá na fotky!

Cosplay - teaser

Malá ukázka cosplayů - to kdyby někdo ztrácel zájem :-)

Zážitek jménem Onsen

Hluboká noc. Onsen nad námi. Na vrcholu se tyčící jak nějaký evropský hrad (tady se prakticky žádné nedochovaly – dřevo se neukázalo jako optimální materiál pro pozdější generace). Vstoupili jsme do ráje.

Nejdříve nám přinesli na výběr yukaty (róby). Mnoho barev a vzorů.  Pravý samurajský pocit. To do doby, než nám s omluvami přišel steward vysvětlit, že nás nechal vybrat si ženské obi (pásy). Pravý pocit blbých cizinců :´)

Prohlídka rozlehlé budovy onsenu. Japonská dřevěná architektura, jsme v sedmém nebi. Zde místo na popíjení saké. Zde místo na čaj, čaje i zákusky jsou připraveny. Zde promítačka s plátnem o uhlopříčce aspoň kilometr. Rozsáhlá nabídka filmů pro případné znuděné hosty – nikdo se nedívá, lázeňská část evidentně vše přebíjí. Další patro, dlouhá, krásná chodba, konečně naše místnost. Typické spaní na zemi, tradičně zařízená, prostorná nádhera. Jsme v sedmém nebi, Japonsko z knížek z 19.století zde před námi, v materiální podobě (nad HD promítačkou rádi přimhouříme oko – či klidně obě).

Vejdeme do svého pokoje. Na stole kvalitní čaj. Několik japonských sladkostí. Popijeme, pojíme, libujeme si ve výhledu z okna. Na japonskou zahradu, jak jinak. V koupelně je ve všechno. Od kartáčku po holení. Mohli jsme přijít klidně nazí a stejně mít vše. Neztrácíme dále čas – hurá do lázní!

První obrovská místnost. Jsme tu sami. Mnoho umyvadel, ještě více vonných olejů. Všechno odložíme, nazí pokračujeme. Pocit jako ve starém Římě. Byť jsme tam nebyli. Druhá místnost, sprchy, horké bazény. Umyjeme se, a jdeme dál. Pravý ráj čeká venku. Vyjdeme do měsíční noci, jdeme cestou mezi stromy, blížíme se venkovní lázni. Ponoříme se do horké vody a zíráme na měsíc. Dokonalost má nové jméno. Když nám začne být horko, vyjdeme z vody a studujeme hvězdy. Následně se opřeme o bambusovou stěnu a shlížíme na údolí. Mezi stromy prosvítá světlo vesnice, ze svahu vidíme celé pohoří. Lesy kam se podíváme. Hluboké ticho. Odebíráme se ponořit zpět do vody, již teď si vědomi, že tento zážitek nikdy nezapomeneme.

Teprve po probuzení jsme schopni opět mluvit v rozvitých větách v(^_^)V* . V noci jsme koupel ještě několikrát opakovali, až do bytí vyhnáni půlnočním měněním stráží, obnášejícím zejména změněním mužské části za ženskou a naopak. Ráno se dozvídáme spoustu zajímavých reálií – že například v minulosti byla mezi mužskou a ženskou částí ve zdi díra, zamýšlená k podávání si mýdla mezi rodinnými příslušníky, jelikož mýdlo bylo tehdy drahé. Když se místo podávání mýdla začlo špehýrky používat k pro muže zajímavějším účelům, bylo od praktiky díry upuštěno, a mýdlo už musel mít každý své  J

* protože Japonci jinak vypadají, mají samozřejmě i jiné smajlíky!

O snídani by se dal také napsat román, ale postačí, myslím, skrz fotky ukázat, že byla v podobném duchu epiky jako naše večerní koupel. Zajímavostí byly zejména miniaturní keramické misky s horkými uhlíky, nad kterými se dalo si dodatečně ohřát až opéct, dle libosti, jakoukoliv z vybraných ingrediencí. Nikdy bych nevěřil, jak skrz to dokáže chutnat i „obyčejná“ vaječná omeleta.

Zpět jsme jeli s pocitem, že právě jsme tu v Japonsku viděli všechno, co jsme si kdy mohli přát, a naše cesta je již tímto samotným naplněna. Ale to bych předbíhal, jelikož jsme jeli zpět opět v pravém japonském stylu: nejdříve nám na recepci udělali zelený čaj, a následně, když jsem si chtěl vyfotit zahrádku, nám majitel ochotně udělal celou prohlídku, ukazujíc své zlaté rybičky a želvy při vyprávění historie toho, jak k nim přišel. Zatímco si vše prohlížíme, dál konverzuje s Hitomi, až je nám v nějakém bodě nabídnuto, že nás odveze zpět na vlakové nádraží. Radostně přijímáme a vydáváme se na cestu. Stejně jako předchozí den stráví celou cestu konverzací s Hitomi, z které chytáme jen útržky, ale jedno je nám brzo jasné – její kouzlo osobnosti nutí dělat lidi kolem velké věci. Situace totiž ještě graduje - po zjištění, že další vlak jede až za hodinu, je nám nabídnuto, že nám majitel-průvodce ukáže ještě blízký buddhistický chrám – přece nebudeme zbytečně čekat na nádraží! Zastavujeme u chrámu a po zjištění nepřítomnosti správce nás do něj uvede sám, lehce se s ním i pobavím o buddhismu skrz svou zkušenost s Indií (z čehož následně Hitomi usoudí, že toto musí být příští zemí, kterou chce navštívit, a já se jí zoufale snažim vysvětlit, že to by pro Japonce byla opravdu krutá zkušenost  - a pro Japonku zejména ^_^ ), a celou dobu nepřestáváme vycházet z údivu, jak člověk úplně cizí nám může chtít věnovat tolik svého času.

Zde to jistě již vypadá, že jsem na výplatní pásce japonské vlády, takže v pokusu zastavit již jistě započaté vyšetřování kontrarozvědky proud superlativů radši rychle ukončím. Jen poslední kódovaná zpráva: navždy budeme vděční Hitomi, která s námi nejem byla ochotna být nepřetržitě celý víkend, a která nejen všechna tato odlehlá, nevšední místa sama navrhla, ale která jestě také skálopevně trvala na tom, že nás do onsenu oba zve, nenechajíc nás byť jen zjistit, kolik tento zážitek stojí (asi bychom do konce pobytu jedli rohlíky). Volit zpětně, i ty rohlíky by za to asi stály. Poslední zpráva pro spolu-konspirátory: 仁美さん, この恩を絶対に忘れません！

Konec reklamního bloku japonského ministerstva turismu. Pokračovat budeme dalšími pořady, které se budou alespoň snažit i o špetku objektivity J

Tsumago v obrazech

Než zakončím příběh o pohádkové lázni, můžete shlédnout další várku fotek, ilustujících naše zmíněné Tsumago.

Vesnička Tsumago

Expozice hotova v předchozím postu, můžeme se tedy pustit do akce. Autorkou našeho scénáře byla Hitomi a patří ji obrovský dík za zinscenování celého víkendu - sami bychom takovéto lokality nikdy neobjevili.

Prvním velkým zážitkem byla malebná vesnička Tsumago, od Nagoyi co by titán kamenem dohodil. Z Shinkansenu jsme přesedli na vlak. Z vlaku jsme přesedli na lokálku. Z lokálky jsme přesedli na lokální lokálku. A pak jsme dokonce popojeli chvíli taxíkem*, jelikož lokálně lokální bus jezdí tak dvakrát do roka (a to jen pokud je přestupný). 

*Navzdory pražským zkušenostem zdejší taxislužby neovládá místní mafie (správné slovo: yakuza), a mají dokonce rozumné nejen ceny, ale i zjevy.

Na vesničce bylo speciálního to, že byla sama o sobě rezervací ze starých dob, a všechny domy byly původní dřevěné architektury v nezměnené podobě. Byla zhmotněním představ samurajského Japonska feudálních dob, kompletně i se stařečky ve slamácích obsluhující malé obchůdky, na které se volalo jedině "strejdo". Dozvěděli jsme se, že vesnička leží na starodávné klíčové cestě z Eda (dnešní Tokyo) do Kyota (dnešní... Kyoto!), což byly nejdůležitější města slavné éry Edo (kolem 1600 - 1870). Jelikož tehdejší vládci byli zvaní* i s celými rodinami strávit každý druhý rok v císařském paláci v Kyótě, a neměli ještě shinkanseny, kterými by tam zajeli, jednalo se o nejfrekventovanější a zároveň i nejhonosnější cestu té doby. Cesta se jmenuje Tokaidó a má skromných 514km. A jelikož vládci na ní trávili víc času, než dnešní 3 hodiny, vzniklo 53 "stanic" s ryokany pro putující lordy, poskytující jim náležité pohodlí a prostory pro jejich meditaci. My jsme jeden z nich viděli a byla to nádhera k pohledání. Zdaleka ne tak opulentní jako naše evropské zámky, ale krása v jednoduchosti, pojaponsku, a integrováno do přírody. Hned se nám zachtělo být těmi lordy. Nikoliv naposledy.

* "pozvání" shogunem se rovná bytí o hlavu (a střeva, viz: seppuku) kratší v případě odmítnutí. Nešlo o žádnou pohostinnost císaře či shoguna - naopak, účel byl jim vždy připomenout, jak jsou mimo své pevnosti zranitelní, a mít lepší možnost odhalit a ztrestat případné konspirace. Byli tam tak trochu nedobrovolnými rukojmími.

Zde začala také naše největší cesta do hlubin japonské pohostinnosti. Hitomi nás totiž chtěla vzít na přespání do onsenu, což je slovo pro tradiční japonské lázně (a lázní jsou Japonci naprostými mistry). Takovéto lázně se nachází všude, kde vyvěrá nějaký horký pramen - což vzhledem k nemalé vulkanické aktivitě na ostrovech z nich dělá pravou lázeňskou velmoc. Jenže ve vesničce Tsumago zrovna žádné prameny nebyly.
Na turistických informacích nám starosta ochotně našel onseny z přilehlých vesnic (rozuměj - hor), ale stejně ochotně nás pozval na večerní vesnický festival (matsuri) ve Tsumagu, konající se jednou do roka - takže samozřejmě dnes. Doprava mezi vesnicemi vkusně končí hodinu před zahájením matsuri, hm. Byli jsme před nelehkou volbou, co z toho obětovat. Onsen, matsuri? Přemýšleli jsme, a zatím se Hitomi bavila svým typicky odzbrojujícím způsobem se starostou. Ani jsme se nestihli rozhodnout a starosta nám nabídl, že nám půjčí na cestu kola, abychom mohli stihnout oboje. Wow, milé! To ovšem, jak jsme poznali později, nebylo zdaleka vše.

Festival byl skrovně malý a milý - z asi 50ti přítomných lidí bylo celých 20 performujících. Dohromady to byla jistě větší část celé vesnice. Ukázali nám své rituální představení s tančícím tygrem (prý jen v této vesnici), zdejší mistr zahrál na bambusové píšťaly (zvuk, který spoustě Evropanů příjde jako "on hraje falešně"!) a následně nás všechny naverbovali na společné se naučení a zatančení jiného tance pro všechny, na jehož jméno si už nevzpomenu. Každopádně panovala skvělá, přátelská atmosféra, a pro těch pár gaijinů (cizinců) jako jsme byli my a ještě asi 2 další páry, ubytované ve vesnici, dokonce jedna mladá dívka většinu věcí oficiálně překládala do angličtiny. Do perfektní angličtiny. Jak k ní přišla v zemi, kde většina lidí minutu musí přemýšlet jen aby řeklo "Hello", to nám bohužel zůstalo tajemstvím.

Nyní se nám náš zachránce nabídl, že nás do onsenu klidně odveze autem. Jen tak, neuvěřitelné. Mělo to být koly na slabou hodinku, ale jelikož už byla černočerná tma a my ještě měli s sebou zavazadla, nadšeně jsme přijali. A každou minutu, co jsme jeli, jsme v duchu za tuto nabídku děkovali na kolenou. Autem jsme totiž jeli  asi půl hodiny, z kopce do kopce, spíše to tedy vypadalo na do kopce a pak, pro změnu, do vedlejšího kopce. Vlastně spíš rovnou na vrchol hory. Pro Japonce, cyklo-fily (po městě člověk vždy může vidět aspon 10 cyklistů), je asi taková večerní 20km projížďka po serpentinách na Mt.Blanc jen příjemným zakončením dne a lehkým protáhnutím si svalů, my jsme ovšem se Zuldou unisono usoudili, že bychom dojeli možná tak ráno, a to jen, pokud bychom neskončili někde spadlí na úpatí hory.

Dojeli jsme do nečeho, co se dá popsat asi jen jako lázně našich snů. Ale protože to chci popsat lépe, můžete mě již teď začít jít proklínat za to, že si to nechám až do následujícího postu :) 

Přirodní intermezzo

Japonsko má dvě tváře. Většina zná zejména tu moderní, přetechnizovanou. Plnou obrovských měst plných obrovských budov, mobilů nahrazujích počítače, bezdrátového Internetu kvality našeho UPC, a také práce v kolosálních korporacích od rozbřesku do noci, povinné účasti na "dobrovolných" firemních večírcích, pravidelného se zpití se němoty a stežování si placené společnici na náročnost tohoto života.

Tradiční tvář tomuto stále více ustupuje. Již dávno se Japonci neprocházejí po ulici v kimonech a yukatách, nescházejí se usrkávat čaj na čajové obřady a mnoho z jejich izolované a unikátní kultury bylo obětováno technologickému pokroku evropského stylu. Nicméně mimo města stále přežívá. Tam jsme se nyní vypravili a zažili neuvěřitelný víkend, na který budeme ještě pár století vzpomínat.

Poprvé po dvou týdnech jsme opustili trať shinkansenů a vydali se do končin, kam jezdí jen "obyčejná" železnice. Ta, vedoucí mezi městečky a vesnicemi, docela již i připomínala to, co si pod železnicí představí průměrný našinec. Jen všude kolem jsou obrovské kopce, který by našinec bez váhání označil za hory - úhel jejich stoupání nezřídka připomíná Mt. Everest. Všechny jsou zalesněné, utvářející obraz Japonska jakožto země malebné, nedotčené přírody, ruku v ruce s hypermoderními aglomeracemi o pár kilometrů vedle. Jeden by to mohl přisuzovat jejich přírodnímu náboženství "šintó", uctívající každý element přírody jakožto božstvo, které ovlivňuje jejich každodenní život, a kterým na mnoha místech staví malé dřevěné domky, donášejí jim pravidelně jejich oblíbené jídlo, oblékají jejich sošky a podobné zvyky.

Pragmatičtější vysvětletlení ovšem je, že Japonsko, nacházející se na střetu hned několika litosférických desek, prostě mělo opravdu smůlu na terén. Rovnou půdu tu člověk hledá lupou, a velké části měst jsou postaveny i pod zemí (ano, Neo-Tokyo z anime! :). Každý decimetr půdy je tu již zastavěn až po úroveň mraků a co zbývá jsou jen všechny ty hory, kam by bagr museli vozit vrtulníkem - tedy tak 80% rozlohy celého Japonska. Není divu, že jsou tu tak posedlí recyklací a obyčejný koš je tu tak jeden na deset kilometrů čtverečních - ono když k povinné výbavě dřevorubce patří padák a kyslíková maska, holt se ten papír trochu prodraží.

Tož, tímto jsem se úspěšně vůbec nedostal k tomu, co jsme zažili, ale alespoň jsme probali kopce do hloubky i do výšky a šířky - a to se počítá :) Brzy bude pokračování.

Fotodokumentace

Kliknutím si můžete projít první sadu fotek, co jsem pro web připravil, včetně komentářů. Jsem už se vším aspoň týden ve skluzu, jelikož času na večerní rozjímání u funkčního Internetu není už tolik, jak jsme si mohli na začátku představovat :) Nicméně jednou to možná doženu :)